***Rok 3023, Rainbowhill***
Rainbowhill, malebné městečko na Východní polokouli planety Země, sice svojí nevelikou rozlohou připomíná spíše vesnici, ale rozmanitost jeho okolí je nedocenitelná.
Jelení údolí, v jehož samotném středu Rainbowhill leží, se rozléhá od rozložitých písečných pláží východního velkoměsta Sweepingtown až po ostré hřebeny Strmých hor.
Jen několik mil od Západní brány města Rainbowhill se nachází hustý les, kde se jehličnaté stromy pyšní svojí několika metrovou výškou, který je domovem mnoha druhů tvorů různých velikostí přes drobné proužkované veverky až po divoké šedé vlky.
O několik kilometrů dále severním směrem se rozléhá kdysi přenádherné jezero Mirrorlake, jenž díky světélkujícím rybkám, které v něm žily, v noci vydávalo světelné paprsky různých barev. Nyní ho však nahradilo vyprahlé koryto nenesouc jediné známky života nebo dříve průzračné vody.
Na Východ od městečka se mezi lány zlatavých polí a zelených luk vine kamenitá cesta spojující toto nepočetné městečko s dalšími Východními městy a vesnicemi.
Jižním směrem od této stezky se rozprostírají ovocné sady a drobná pole několika místních obyvatel.
Rozespale jsem otevřela oči do mrazivého listopadového rána.
"Vylez z tý postele už!" rozlehl se pokojem rozčilený hlas mého staršího bratra Nathaniela.
"Nech mě, sím tě." zahučela jsem a otočila se na druhý bok.
"No tak, Susan!" třásl mnou Nathaniel a strhl ze mě přikrývku.
Hlasitě jsem zaklela a posadila se. Hodila jsem po bratrovi svým péřovým polštářem. On ho však obratně chytil a mrště ho po mně švihl zpátky.
"Di někam." zamumlala jsem. S hlasitým zívnutím jsem si promnula oči a zvedla se z vyhřáté postele. Nathaniel s úšklebkem konečně opustil můj pokoj.
Z komody po mém boku jsem vytáhla teplé kalhoty a pletený svetr a oblékla se. Ještě ne zcela probuzená jsem se vydala do kuchyně, kde už dojídala snídani většina naší rodiny.
"Brý ráno." zívla jsem na ně a posadila se vedle otce, který četl ranní noviny a pil čerstvé mléko.
"Dobré ráno." odpověděla mi matka a postavila přede mě ovesné vločky s kakaovým mlékem. S chutí jsem se do nich pustila.
Po chvíli mi na hlavě přistál lehký pohlavek. "U jídla se nemlaská." napomenul mě otec. Nathaniel se ušklíbl.
"Kennethe, netluč tu holku." pokárala ho. "A ty se sestře nepošklebuj, Nathanieli.
Dnes odpoledne přijede Edward." oznámila nám matka od plotny. "Přijede nám představit svojí slečnu, se kterou se seznámil ve Sweepingtownu."
Protočila jsem oči. "To bude zase nějaká…"
"Fuchtle." dopověděl za mě Nathaniel a vzal si od otce noviny, zatímco já jsem se hlasitě rozesmála.
"Ale no tak. Takhle nemluvte!" rozčílila se matka. "Ani jste jí neviděli!"
"Maminko, známe Edwardův vkus." vzdychla jsem s plnou pusou vloček. Tentokrát mi pohlavek vlepila matka. "Au! Za co?!"
"S plnou pusou se nemluví." mračila se a já jí zamračený pohled opětovala.
"Když už jsme u dívek, Nathanieli, tak by sis mohl najít slečnu." pronesla matka k mému bratrovi. "Už jsi dospělý. A…"
"Mami." skočil jí bratr do řeči a upřel na ní své fialové oči, které jsme všechny děti zdědily po předcích z otcovy strany. "Až jí potkám, neboj, řeknu ti. Zatím ale nemám zájem, ano?"
"Ta Cormackovic Deborah je moc pěkná." pokračovala matka, aniž by dala nějak najevo, že slyšela, co Nathaniel právě řekl. "Má krásné husté vlasy a v obličeji také není ošklivá. A navíc je velmi slušná. Také pochází…"
"Ale no tak, Gillian." zasmál se táta svým hlubokým dobrosrdečným smíchem. "Nech už toho chlapce na pokoji."
"Já bych jen ráda…"
"Já vím, drahá, já vím." ujistil jí otec a přešel k ní. Objal jí kolem ramen. "Však ono to přijde, uvidíš. Jen ještě není připravený. Navíc, co bych si bez něho počal přes zimu? Kdo by mi pomáhal s dřívím nebo s lovením?"
"Já jsem tu taky!" ozvala jsem se dotčeně.
"Ty jsi ještě moc malá, děvenko." zamrkal na mě taťka a rozcuchal mi vlasy.
"Už mi bude čtrnáct!" ohradila jsem se. "Taky se chci naučit lovit a bojovat! Nathaniel i Edward už v mým věku…"
"Nathaniel a Edward jsou chlapci!" přerušila mě matka, jako by to byla jasná věc. "Ty nemusíš umět lovit ani nic takového. Vždyť jsem ti to říkala mnohokrát. Začneš se učit šít a vařit a.."
Jo jo, já vim." houkla jsem na ní. Naštvaně jsem se zvedla a sklidila nádobí ze stolu.
"Nathanieli, až dorazí Edward, slíbil mi, že s námi vyrazí do lesa. Abychom přivezli co nejvíce dřeva." oznámil otec mému bratrovi. "Bůh ví, že loňská zima byla mrazivá a babky si po městě vypráví, že letos to má být ještě horší."
"Jasně tati." přikývl Nathaniel.
"Teď bys ale mohl skočit do krámu pro nějaké maso." řekla mu mamka. "Abych měla jak Edwarda a jeho slečnu pohostit."
"Fajn." broukl na ní Nathaniel.
"A měl by sis zajít k holiči." pokračovala mamka, zatímco krájela cibuli. "Když máme návštěvu. Už máš příliš dlouhé vlasy. Takhle si nevěstu nenajdeš."
"Mami." zamračil se Nathaniel. Složil noviny a vstal od stolu. "Neměj o mě strach, ano?" Políbil matku na tvář a vydal se převléknout do svého pokoje.
"Tuhle jsem ho viděla zase s tou Savannah Blackovou." pronesla jsem jakoby nic.
Matka si povzdechla. "Na světě běhá tolik krásných děvčat z dobrých rodin a on se zatím tahá s touhle… poběhlicí."
"Já myslím, že se s ní jenom netahá." zamumlala jsem a ušklíbla se.
Matka se prudce otočila. "Jak to myslíš?" otázala se ostře.
"Ale nijak." mávla jsem rukou a dala se do mytí nádobí. "Já jen… minule se k sobě tak nějak… měli."
"Jak měli?" začala mamka zvyšovat hlas.
"Gillian, uklidni se." konejšil jí otec. "Nathaniel je chytrý hoch, určitě by si nic nezačal s takovou pochybnou dívčinou, že Susan?" otočil se na mě s výhružným pohledem.
Pokrčila jsem rameny. "Když myslíš." odvětila jsem a vydala se do svého pokoje.
Musím říct, že jsme se s Nathanielem šeredně mýlili v našem úsudku ohledně Edwardovy dívky. Hilary, jak se jmenovala, byla moc krásná a milá mladá slečna, která se snad musela zalíbit každému díky její přívětivé povaze a slušného chování.
Zatímco se otec a bratři vydali do nedalekého lesa pro dřevo, ona zůstala se mnou a s matkou v domě a pomáhala nám s přípravami k večeři.
I když jsem to nerada přiznávala, ta holka se mi dost líbila. Byla usměvavá a veselá a měla k vyprávění tolik příběhů. I na matce bylo vidět, že je s bratrovým výběrem jeho snoubenky (jak nám při příchodu oznámili) velice spokojená.
"Doufám, že to nebude příliš smělá otázka, slečno," říkala maminka ve chvíli, kdy jsem prostírala stůl, "ale jak jste se s Edwardem seznámili?"
Hilary se zasmála zvonivým smíchem. "Bylo to velice veselé seznámení, paní Greenleavesová. Jezdila jsem do Sweepingtown za učením. To víte, naše vesnice je příliš malá a školu tam máme akorát pro malé děti, tak jsem se vydala studovat právě do…"
Najednou se ulicí rozezněl vysoký nepřirozený vřískot. Hrůzou se mi postavily snad všechny chlupy na těle.
"Mami!" vyjekla jsem vyděšeně a sledovala, jak se matka vrhla ke vchodovým dveřím. Když pohlédla ven, oči se jí rozšířily strachem. "Mami, co se děje?!" ječela jsem na ní vyžadujíc odpověď.
"Susan!" křikla na mě mamka. Prudce zabouchla dveře a přiběhla ke mně. Vzala mou tvář do dlaní a donutila mě, abych jí pohlédla do očí. "Vezmi Hilary do stájí. Vezměte si koně a najděte Nathaniela…"
"Gillian!" rozlehl se kuchyní otcův dunivý hlas. Přiřítil se k nám i s bratry v patách. Všichni vypadali na smrt vyděšeně. Začala jsem propadat panice.
"Co se děje?" pištěla jsem a oči se mi zalévaly slzami.
"Jsou tu." pronesl otec, v obličeji celý bledý, dutým hlasem. Otevřel dřevěnou truhlici, v níž uchovával všechny své zbraně a každému z nás jednu podal. Zděšeně jsem pohlédla na kudlu, kterou mi vrazil do ruky.
Poté se otec rázně otočil k Edwardovi. "Vezmi matku, Hilary a své sourozence do stájí. Ale okamžitě, než někdo ukradne všechny naše koně. Vydejte se na jih do sousedních vesnic a vyhledat pomoc. Rozumíš mi?"
"Ano otče." přikývl Edward. Popadl mě a Hilary za ruku.
"Kennethe, zůstanu tu s tebou." prohlásila matka a chytila otce za paži.
"Gillian." vydechl otec a zavřel oči. Na čele se mu prohloubily vrásky. Díky tomu pak vypadal snad o deset let starší. "Jeď, prosím, s dětmi. Sue je ještě malá, neumí se bránit. Potřebuje…"
Městem se rozlehl další jekot, tentokrát se však ozýval snad ze všech koutů města.
