close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

(1) Prolog II.

16. března 2014 v 14:56 | Aiurytjuel |  V zajetí Pekla
***Rok 3025, Greenvillage***
Greenvillage bývala překrásnou nepříliš velikou vesničkou rozprostírající se na úpatí vysokých Skalnatých hor. Její jméno bylo příznačné a výjimečnost vsi byla zřejmá snad ve všech ročních obdobích.
Jen na jaře vypadala jako každá jiná vesnice, neboť zeleň a rozkvetlé květiny byly k vidění snad všude na planetě.
Ale v létě, kdy tráva bývala obvykle žlutá a suchá a města či vesnice byly vyprahlá horkem a suchem, Greenvillage se vyjímala svojí zelení a svěžestí.
Totéž platilo i na podzim. Krajina snad všech koutů Země bývala v tomto ročním období obklopená šedými mraky a vypadala jako pestrobarevná duha, neboť se téměř všechny listnaté stromy zpravidla zbarvovaly do několika odstínů žluté nebo červené barvy a po nějaké chvíli listy, jeden po druhém, opouštěly usychající větve.
Ale v Greenvillage to tak nebylo. Listy na stromech tu v podzimním sychravém počasí bývaly stále krásně zelené a byly posety drobounkými kapičkami ranní rosy, které se v paprscích podzimního Slunce třpytily jako drahokamy.
Když padla zima a mnohá území planety Země pokrýval běloučký sníh a stromy zahalovala stříbřitě blýskavá jinovatka, v Greenvillage nespadla na zem jediná sněhová vločka a stromy ani tráva neztrácely svou celoroční zeleň. Jediné, co zde připomínalo zimní počasí, byli lidé oblečeni do dlouhých huňatých kabátků a obláčky páry, které místní obyvatelé vydechovali svými ústy.

Avšak časy se již změnily. Domky s věčně rozkvetlými předzahrádkami se změnily v prašné trosky nebo se zmítaly v dohořívajícím ohni. Úzké i široké, dlážděné i písčité ulice byly pokryty pod hordami uhořelých či rozsápaných těl místních obyvatel.
Horko vycházející ze šlehajících plamenů, jež naprosto pohltily azurově modrou oblohu, dopomohlo k rychlejšímu rozkladu zemřelých vesničanů a zničenou Greenvillage se, společně s těžkým šedým kouřem vycházejícího z dohořívajících obydlí, nesl ohavný hnilobný zápach.
Všudypřítomné ticho protínalo mé hlučné dávení. Klečela jsem v krví nasáklém prachu, rukou jsem se opírala o pozůstalou zeď našeho domu a na vlhkou zem hlasitě dopadal veškerý obsah mého žaludku.
Když už mé vnitřnosti neměly co dávit, poněkud neohrabaně jsem se postavila. Hřbetem ruky, ve které jsem svírala matčinu dýku, jsem si z úst setřela zbytky hořké žluči a setřela jsem si slané slzy, které skanuly na mých tvářích poté, co jsem s bráškou opustila bezpečí ocelového úkrytu skrytého hluboko v zemi pod naším sídlem.
"Pojď Michaele." zachraplala jsem směrem k bratrovi stojícímu několik kroků za mnou. V šedozelených dětských očích se mu odrážel výraz naprostého zděšení.
Vztáhla jsem k Michaelovi třesoucí se ruku. Bráška ji křečovitě uchopil do obou upocených dlaní a přisunul se blíž k mému tělu.
S úzkostí staženým žaludkem a zacpaným nosem, který jsem si dlaní chránila před naprosto ohavným puchem linoucím se ze všech koutů vesnice, jsem se rozhlédla kolem sebe.
Trosky shořelých domů místy stále doutnaly a ulicemi plnými mrtvých lidských těl se vznášel štiplavý opar šedého kouře.
"Co se tu stalo?" popotáhl Michael a svými prsty pevněji sevřel mojí paži. "Kde je maminka a tatínek?"
"Nevím… nevím, kde jsou." vydechla jsem chraplavě a celá jsem se roztřásla. S plačtivým nádechem jsem zavřela oči a připomněla si události minulých dnů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama