close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

(2) Prolog II.

16. března 2014 v 14:57 | Aiurytjuel |  V zajetí Pekla
Před třemi dny jsem slavila osmnácté narozeniny. V naší vsi byla tato oslava obrovskou událostí, přece jen jsem byla dcerou místního starosty a jeho ženy.
"Ale no tak." smála se zvonivým smíchem matka, když jsem si přišla postěžovat, že otec dělal z mých osmnáctin přílišnou vědu. "Pro tvého otce je to velice důležité. Však víš, jak rád se chlubí tím, že má tak krásnou dceru."
"Vždyť je to komedie." protočila jsem oči a znuděně jsem si povzdychla.
"Holt to budeš muset vydržet." pousmála se matka. Pak se ke mně mírně naklonila. "Tatínka to moc potěší."
"Jo. A všechny lidi ve vesnici taky. Já vím." odsekla jsem nakvašeně. Pak jsem se zahleděla do stropu a zasněně jsem vzdychla. "Ale kdybych to tak mohla trošičku zpestřit. Jenom malinko! Aby se lidi nenudili…"
"Hlavně zas neproveď nějakou hloupost!" zhrozila se matka. "Pro otce i pro celou ves jsou tvé narozeniny moc důležitou událostí. Hlavně v takovéto době.
Lilian, prosím, slib mi, že dnes nic neprovedeš!"
"Neboj." ušklíbla jsem se. Moc dobře jsem věděla, jak jsou mé vtípky a všemožné fórky nechvalně proslulé.
Ten den jsem na sebe navlékla (samozřejmě se spoustou nadávek a hlasitým neslušným klením) splývavé bleděmodré šaty bez ramínek a obula jsem se do naprosto nepohodlných páskových bot s vysokým podpatkem. Matka mi mezitím moje dlouhé, a neposlušně vlnité, zlatavě plavé vlasy vyčesala do složitého drdolu.
A možná právě otcův výraz, který se mu rozlil ve tváři, když mě uviděl v těch modrých šatech, byl důvodem, proč jsem s poněkud křečovitým úsměvem přijala jeho rámě a po jeho boku jsem vyšla z domu. I s deseticentimetrovými podpatky jsem mu však se svou drobnou postavou sahala sotva po ramena.
Poněkud nešikovně jsem doklopýtala na dřevěné podium postavené uprostřed návsi a nechala jsem své narozeniny opěvovat místními vesničany.
Všeobecné nadšení a chvilkové uvolnění z oslavy však netrvalo dlouho. V momentě, kdy jsem se chystala rozkrojit dvoupatrový čokoládový dort s osmnácti barevnými svíčkami a karamelovým krémem uvnitř korpusu, se obloha nad Greenvillage začala rapidně měnit.
Ze všech světových stran se nad námi shlukly černé temné mraky, které pohltily celou nebeskou modř.
Vesnicí se rozhostilo absolutní ticho a všichni jakoby přestali dýchat. Jen hleděli vzhůru a čekali, co se bude dít dál.
Ve chvíli, kdy obloha vzplanula rudými a oranžovými plameny, se ticho změnilo v neskutečný jekot a poklidná vesnická veselka se změnila v totální chaos. Děti se rozbrečely a ženy rozječely a všichni se snažili utéct.
"LILIAN!" slyšela jsem hlas svého otce, jenž mě vytrhl ze šoku, který mě popadl při vzplanutí oblohy. "Lil." oslovil mě opět otec a vrhl se ke mně.
Udýchaně mě vzal za obě ruce. Pohlédl mi do očí. Jeho pohled byl plný zoufalství a utrpení. A já se v tu chvíli začala opravdu bát.
"Tati, co se to děje?" vykřikla jsem hystericky.
"Lil, teď mě musíš poslouchat. Ty teď půjdeš s maminkou a s Michaelem…"
"Ne! Zůstanu s tebou!" zakřičela jsem.
"Lil, věř mi. Musíš jít s maminkou." přerušil mě otec s naléhavostí v hlase.
Cítila jsem, jak mě začala přepadat panika. "Tatííí…" neudržela jsem slzy. Chtěla jsem zůstat s ním, ať se děje, co se děje.
"Lilian, musím jít těm lidem pomoci." zašeptal táta a setřel mi slzu, která se mi kutálela po tváři. "Já tě prosím. Běž se s maminkou a s bratrem ukrýt, ano?"
"Ale tatí…"
"Broučku, slib mi, že za mnou nepoběžíš. Nepřežil bych, kdyby se tobě, Michaelovi nebo tvojí mamince něco stalo. Musíš se o ně postarat. Já tě prosím, slib mi to."
"Dobře. Slibuji." pronesla jsem s těžkým srdcem. "Miluji tě, tati." rozeštkala jsem se a objala ho okolo krku.
"Já tebe taky, zlatíčko. Až bude po všem, najdu si vás, ano? Teď ale běž! Není moc času! "
S těmi slovy mě od sebe odstrčil a já se rozeběhla k matce a k malému vyděšenému bratrovi. Ještě jednou jsem se otočila na svého otce, který stále postával na stejném místě a hleděl našim směrem.
Viděla jsem, jak jeho rty tvoří poslední slova: "Miluji vás." Pak se otočil a rozeběhl se do davu, který ho pohltil a skryl před mýma očima.
"Lil, miláčku, poběž!" uslyšela jsem matčin hlas, který mě vytrhl z transu. Popadla mě za ruku a společně s plakajícím Michaelem nás odvedla do našeho domu.
"Mami, co se děje?" zeptala jsem se jí uvnitř, ale matka se nezastavila. Vedla nás dál domem, až ke dveřím do sklepa.
"Mami!" vykřikla jsem na ní, když dveře otevřela a zavedla nás po schodech do temné sklepní místnosti.
"Na nic se neptej, jen vezmi Michaela a následuj mě. Věř mi!"
Ač velice nerada, udělala jsem, co mi řekla. Vzala jsem třesoucího se a stále plakajícího brášku do náruče a následovala jsem matku, která se brodila všemi těmi nepoužívanými věci, až na konec sklepu. Odsunula stranou rozpadlé dřevěné piano a poklekla na zem. Odhodila starý rudý koberec, který odkryl dřevěný poklop.
Matka jej otevřela. Pak na nás pohlédla. "Na konci tunelu jsou pancéřové dveře. Chci, abys vzala Michaela. Schovejte se tam."
"Ty nepůjdeš s námi?" roztřásl se mi hlas.
Matka posmutněla a zavrtěla hlavou. Poté vzala moji tvář do dlaní a vážným hlasem pronesla: "Nahoře mě budou potřebovat."
"Nepustím tě! Slíbila jsem to tátovi! Že tebe a Michaela ochráním! Vždyť ani nevím, co se tam vlastně děje!"
"Služebníci Pekel, miláčku. To je to, co se tam děje. Už napadli skoro celou Zemi. Greenvillage patřila mezi poslední místa na Kontinentě, která Služebníci ještě nezničili. Jsou to zlá stvoření, která se neštítí zabíjet všechny bez výjimek. Na to nesmíš zapomenout. Proto chci, abys mě teď pozorně poslouchala."
"Ale mami…"
"Lil, musíš ochránit sebe a Michaela. Prosím! Nedokážu si představit, že by se vám mělo cokoliv stát. Slib mi, že mě nebudeš následovat a skryješ se s Mikem do úkrytu."
"Já…"
Jekot na povrchu se zdvojnásobil. Křik a dusot lidí nyní provázelo hlasité vrčení a vytí.
"Na dohady není čas, Lil! Musíte se ukrýt! Vezmi Michaela do úkrytu a zůstaňte tam alespoň tři dny. Kdyby se situace vylepšila, dojdu si pro vás, ale Lil, dřív nevycházejte, rozumíš?"
Nechtěla jsem, aby nás matka opustila. Chtěla jsem dál vzdorovat a donutit ji, aby se šla ukrýt s námi, ale když jsem uviděla naléhavost a prosbu v jejích očích, s palčivými slzami v očích jsem nakonec přikývla.
Matka si oddechla. Políbila hystericky brečícího Michaela na čelo a zašeptala mu, jak moc ho s tatínkem milují. Pak se opět otočila ke mně, vztáhla ruku ke svému opasku a podala mi svojí stříbrnou dýku.
"Služebníci se dají zabít proniknutím stříbra do míst, kde lidem tluče srdce. Doufám, že ji nebudeš muset nikdy použít, ale raději si ji vezmi. Pro případ nouze. Ale teď už běžte!" vykřikla na nás matka, když se země nad našimi hlavami otřásla pod dalším návalem zděšených utíkajících lidí.
Naposledy nás oba políbila. "Nikdy vás nepřestaneme milovat." zašeptala. Pak nad námi zavřela poklop a já už jen slyšela, jak odchází.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama