Pekelný pes však byl rychlejší i silnější než moje matka. I přesto, že se všemi silami bránila, netvor jí několika zuřivými údery vyrazil zbraň z rukou. S hrůzou jsem sledovala, jak pes zavrčel a jedním pohybem ukousl matce hlavu.
"MAMI!!!" ječela jsem z plných plic a vyběhla jejím směrem. Psisko se pustilo do trhání zbytku matčina těla. "MAMI! MAMI!" rozléhal se městem můj zmučený hlas. S hysterickým pláčem jsem dopadla na všechny čtyři a dál zvolávala matku
"Sue, zvedni se, no tak!" naříkal Edward a snažil se mě postavit na nohy. Malátnou si mě hodil přes rameno a vběhl se mnou do stájí.
Když jsem pod nohama opět ucítila pevnou půdu, neschopná jediného slova nebo pohybu jsem se zhroutila k zemi a vyvrátila celý obsah žaludku. "Sue, nasedni na toho koně, dělej!" křičel na mě bratr, jehož hlas mi v tu chvíli zněl vzdáleně.
"Mami. Mami…" šeptala jsem pořád dokola.
Edward mě vysadil na černého koně a donutil Nathaniela, který byl v obličeji celý bledý a v očích měl prázdný výraz, aby si sedl za mě a pevně mě chytil.
"Teď mě dobře poslouchejte." nařídil nám Edward naléhavě, tvář zmáčenou slzami. "Vydejte se na jih, jak nám říkal otec. Já s Hilary pojedeme hned za vámi, je vám to jasný?"
Stočila jsem k němu své pláčem opuchlé oči. "Ede…" vydechla jsem. Pak můj zrak spočinul za jeho zády. Bratr zpozoroval, že jsem se roztřásla strachy, protože zvolal: "JEĎTE!" a donutil našeho koně k útěku.
"EDE!" zvolala jsem zmučeně na bratra, který společně se svojí snoubenkou zůstal ve stáji, do které se vřítila další pekelná nestvůra. "EDE! EDE!" volala jsem jeho jméno. Bratr na mě naposledy pohlédl. Oči mu zněžněly. Pak se mi však ztratil z pohledu. Psovo tělo ho přede mnou skrylo. "EDE!"
Rychlostí blesku jsme se řítili nehostinnou krajinou po jižní stezce. Nebe vrhajíc na svět nepřátelské plameny se již rozprostřelo nad městské sady i nad odlehlé pastviny, na kterých ležela okousaná či roztrhaná těla krav a ovcí.
Neotáčeli jsme se. Netušili jsme, zda nás nějaká nestvůra pronásleduje. Jen jsme pobízeli koně ke stálému rychlému běhu.
Dorazili jsme do první vesnice. S hrůzou jsme sledovali doutnající zbytky příbytků a před mrtvolným zápachem hnijících těl tamních obyvatel jsme si překryli ústa hřbety rukou.
Vydali jsme se dál, ale s přibývajícím strachem a neutuchající úzkostí jsme zjišťovali, že pekelní netvoři už pobili snad celé okolí.
"Musím to stočit na západ." hlesl mi do ucha Nathaniel. Bezhlasně jsem přikývla. Bylo mi to jedno.Po několika hodinách na koni se ukázalo, že bratrův úsudek byl správný. Plamenné nebe nahradila šedá obloha, která se pak slila do bílých mraků, kterými tu a tam prosakovalo sluneční záření. A konečně jsme narazili na první obydlenou vesnici.
"Proboha, děti moje!" zvolal kdosi, když jsme vklusali na náves. "Co se vám přihodilo?"
"Nestvůry…" zachraptěla jsem jen. Cítila jsem, že mé tělo chabne. Nathanielův stisk však byl pevný, nepustil mě.
"Služebníci Pekla." zašeptal bratr. "Napadli naší vesnici a vyvraždili už celé Jelení údolí nebo aspoň jižní část."
"Bůh nás ochraňuj." ozvalo se snad ze všech koutů.
"Máte ale velké štěstí, že jste dorazili právě k nám." řekl jim vlídný ženský hlas. "Právě se chystáme přesunout do povstalecké základny."
