Ze vzpomínání mě vytrhl hlasitý Michaelův pláč. Křečovitě se tiskl k mé paži a hleděl na všechna ta mrtvá těla.
"Co budeme dělat?" štkal Michael a celý se třásl.
"Musíme odsud pryč." odpověděla jsem tichým hlasem. Přemýšlela jsem, kterým směrem bychom se měli vydat. A pak jsem si vzpomněla na místo, o kterém mi vyprávěl otec. "Vydáme se na jih podél Skalnatých hor a pokusíme se najít základnu Insurgents." řekla jsem bratrovi.
"Neee!" zavyl Michael plačtivě a odmítal se pohnout z místa. "Chci maminku! A tatínka!"
"Michaele, nemůžeme tu zůstat." namítla jsem zoufale. Hodila jsem si přes rameno batoh, který jsem naplnila konzervami jídla a několika lahvemi vody, které jsem našla v policích úkrytu. "Je tu příliš nebezpečno."
"Ale co když… co když nás nenajdou?" plakal Michael.
"Najdou nás, neboj se. Tatínek i maminka to místo znají. Sami nám přeci řekli, ať odsud odejdeme."
I když se bratrovy dětské tvářičky smáčely pod stálým návalem slz, Michael konečně přikývl.
Zvedla jsem brášku do vzduchu a nechala jsem ho, aby mě objal rukama kolem krku. Naštěstí byl na sedmiletého chlapce vzrůstově malý i dost hubený, tak mi nedělalo téměř žádný problém ho nést.
Začala jsem opatrně našlapovat mezi zapáchajícími mrtvými těly. Vysoké podpatky se zapichovaly do vlhké, krví nasáklé půdy a stěžovaly mi tak chůzi mezi mrtvolami.
S těžkým srdcem jsem se rozhlížela po tvářích zemřelých. Pohled na zkrvavená těla od malých dětí, které si hrávaly s Michaelem na dětském hřišti, až po nejstarší obyvatele Greenvillage, které jsem znala už od svého narození, mi vehnal štiplavé slzy do očí a v ústech jsem opět ucítila hořkou pachuť žaludečních šťáv. Pocit nevolnosti jsem však silně potlačila, abych ještě víc nevyděsila svého plačícího bratra.
Po několika dlouhých minutách opatrné chůze mezi těly zemřelých vesničanů jsem konečně stanula na konci vsi. Položila jsem Michaela na zem. Bráška okamžitě padl na kolena a několikrát po sobě se pozvracel. Ani já k tomu neměla daleko, ale silou vůle jsem pocit nevolnosti opět potlačila.
Štiplavý kouř na východním konci Greenvillage nebyl už tolik hustý. Odkryl se tak pohled na strašidelně tichou a vyprahlou krajinu, která se ještě před třemi dny chlubila zelení trav a pestrobarevností lučního kvítí. Teď tam však nebyla jediná známka života.
"Maminka s tatínkem mezi mrtvými nebyli." řekla jsem Michaelovi tichým hlasem. "Možná… možná se jim podařilo někde se ukrýt. Nebo… nebo se jim povedlo utéct. Každopádně odsud musíme okamžitě zmizet."
Pomohla jsem Michaelovi postavit se opět na nohy. Bratr si lemem bundy otřel ústa a malátně přikývl.
"Myslím, že nás čeká dlouhá cesta." povzdechla jsem si, když jsem si z páskových bot odlamovala nepohodlné podpatky.
Nevím, jak dlouho jsme šli. Hořící nebe nám ukrylo pohled na Slunce. Ani netuším, kolik kilometrů jsme již ušli, neboť krajina, která tu kdysi bývala a já ji tak dobře znala, tu teď nebyla. Žádné zelené louky nebo hluboké lesy, žádná azurově modrá jezírka nebo kamenité potoky. Jen vyprahlá holá pláň vinoucí se podél popraskaných vysokých hřebenů Skalnatých hor.
"Lil, jsem strašně utahaný." ozval se Michael po dlouhých hodinách chůze.
"Já taky, bráško, ještě ale musíme vydržet." odpověděla jsem mu.
Pořád jsem doufala, že narazíme na nějakou vesnici nebo město, kde by nám tamní obyvatelé mohli pomoci, nebo alespoň les, kde bychom se mohli ukrýt. I mě to neskutečné teplo a neustálá žízeň velice unavovala.
"Já už vážně nemůžu." vydechl plačtivě Michael a pustil se mě. Vyčerpaně dopadl na rozpálenou zem.
"Dobrá, dáme si malou přestávku. Na, napij se."
Když jsme se najedli a napili, vydali jsme se dál, ale po několika hodinách nás únava přemohla úplně. Naštěstí jsme po cestě narazili na strom. Sice byl úplně spálený a suchý, jeho pozůstalé obrovské větve nám ale poskytly tolik potřebný stín, který nás mohl alespoň částečně ochránit před vysokou okolní teplotou.
"Teď se vyspi, budu hlídat." zašeptala jsem Michaelovi do vlasů. Bratr se mi schoulil do klína a během následujících okamžiků usnul.
I přesto, že měl velice neklidný spánek a neustále okolo sebe kopal, i já brzy nechtěně upadla do snů.
Po chvíli mě ale vzbudil divný pocit. Když jsem otevřela oči, v dáli jsem zahlédla dvě blížící se černé skvrny.
"Proboha, Michaele, vstávej!" zatřásla jsem bratrem, když jsem ze skvrn rozpoznala dva obrovské psy, kteří velikostně připomínali spíš menší krávu.
Bratr se neochotně probudil. Když zahlédl to, co já, s hlasitým výkřikem také vyskočil na nohy a postavil se za mě. Křečovitě mě uchopil za boky, až jsem bolestivě zasyčela.
K naší smůle však byl Michaelův výkřik podnětem k tomu, aby si nás Pekelní psi všimli. Jejich pohled se stočil naším směrem. Ani na okamžik nezaváhali a s hlasitým vytím se rozeběhli k nám.
Ani já neváhala. Odstrčila jsem Michaela stranou a z opasku vytáhla matčinu stříbrnou dýku.
Ten větší ze psů se na mě vrhl. Jedním skokem mi zamířil na hlavu, já však byla rychlejší a stačila jsem mu uhnout. Se zavrčením dopadl na zem a otočil se ke mně. Skočil znova. Skrčila jsem se a v jednu chvíli jsem se ocitla přímo pod ním. Na nic jsem nečekala a vrazila mu matčinu dýku do míst, kde by mělo tlouct srdce. Musela jsem však ruku, v níž jsem zbraň pevně svírala, strčit až hluboko dovnitř jeho vlhkého chladného těla, aby stříbrná čepel zasáhla cíl.
Pes hlasitě zavyl a celou vahou mě povalil na zem. Cítila jsem, jak mi v paži silně křuplo. Vyjekla jsem bolestí, ale ruku jsem zpod těžkého těla mrtvého Pekelného psa vytáhla.
A pak jsem to viděla. Vyděšeného Michaela schouleného u kmene stromu, jak zblízka hledí Pekelnému psovi do jeho démonsky rudých očí.
"NE!!!" vykřikla jsem a vrhla se k nim. Pozdě. Pekelný pes popadl mého brášku do zubů a silou s ním švihl o strom. S hlasitým křikem jsem skočila na psa a bodla ho mezi žebra doufajíc, že čepel najde správné místo. Pes s posledním zavytím zvedl hlavu, pak se skolil k zemi.
"Michaele!" vykřikla jsem hystericky a vrhla jsem se k bráškovi. Nahmatala jsem jeho zrychlený tep a hrudník se mu lehce nadzvedával. Byl v bezvědomí. Naštěstí neměl nějak zvlášť smrtelná zranění, jen fialové modřiny od obřích psích tesáků a hlavu pohmožděnou od nárazu od stromu.
"Bráško, prober se." brečela jsem a zatřásla s ním. Neprobral se. Chytila jsem ho za ruku. Slzy mi stékaly po tvářích.
I mne se začínaly zmocňovat mdloby. Snažila jsem se udržet se vzhůru. Ale nešlo to.
Poslední, co jsem viděla, byla rozmazaná tvář neznámého muže…
