Pokus o napsání fantasy povídky bez jakýchkoliv pozdějších úprav. Spisovatelovo kouzelné pero je psáno "za pochodu", je to jakýsi proud mých nepochopitelných myšlenek; sepsáno po cestě vlakem z práce. Ale přesto doufám, že se i tak najde někdo, kdo povídku ocení ;-)
Aiury
SPISOVATELOVO KOUZELNÉ PERO
Vztekle jsem fláknul brašnou o zem, prudce jsem mrsknul klíči o stůl a zoufale jsem se zhroutil na pohovku, ze které jsem však okamžitě vyskočil a hlasitě zaklel, když mi můj rozzuřený kocour Pen zaťal ostré drápy do zadku.
"Táhni." zavrčel jsem na něj, když jsem se ho pokoušel setřást. Kocour vztekle zaprskal, ale konečně se pustil a uraženě odkráčel. Znaveně jsem se položil na gauč. S povzdechem jsem začal civět do stropu.
Právě jsem se vrátil ze schůzky se svým nakladatelem, který mi oznámil, že nemá cenu dál pokračovat ve spolupráci. Sdělil mi, že mé knihy se téměř neprodávají, a že většinu z mých dvou již dopsaných dílů plánované sci-fi trilogie odkoupily Levné knihy.
Ve změti pochmurných a rozhněvaných myšlenek jsem během několika minut usnul.
"Do háje, Pene." zavrčel jsem rozespale, když jsem na pravém boku ucítil tlak. "Přestaň po mně šlapat."
Rozmáchnul jsem se, abych vlezlého kocoura shodil. Něco mě však zarazilo.
Překvapeně jsem zamžoural do prostoru kolem sebe. Při pohledu na ohromného muže svírajíc mou ohánějící se paži jsem vyjekl a prudce jsem se posadil.
Počáteční šok přemohl zvláštní pocit, že mi ten chlápek někoho připomíná. Někoho, koho jsem znal. Ale koho...
"Nechals´zničit náš svět." zabručel hromotluk.
"Cože?" nechápal jsem.
"Jsi spisovatel." oznámil mi. Jako bych to nevěděl.
"No a?" nepodařilo se mi potlačit zívnutí. "To ale neni důvod, pročs´mi vlezl do bytu, zatraceně!"
"To je přesně ten důvod." přivřel ten chlápek nebezpečně oči. "Myslím, že již tušíš, kdo já jsem, Spisovateli. Jmenuji se Rek. A ty se mnou musíš okamžitě na Vondrlend a odčinit tak zlo, které jsi na mém světě způsobil."
"Co...?"
Svůj podiv jsem nedokončil. Hromotluk, který se představil jako hlavní hrdina mé neúspěšné nedokončené trilogie mě popadl za předloktí a násilím odvlekl ke vchodovým dveřím. Trhnutím je otevčel a já překvapeně zamrkal.
Za dveřmi se nenacházela chodba, do které jsem každé ráno vcházel. Ani náhodou.
Ohromen tím podivnem jsem udělal krok.
Ocitl jsem se v prázdnotě. Tak mi to zpočátku připadalo. Jako naprostá nicota. Pode mnou žádná podlaha, kolem mě žádný prostor. Poté jsem si však přivikl na omamný pocit, který se mi rozlil tělem po vstupu do prostoru, a rozhlédl jsem se kolem sebe.
Ze všech stran na mě vesele poblikávaly bíle zářící hvězdy.
"Kde to sakra sem?" chtěl jsem vykřiknout, z úst mi však vyšel jen jakýsi sípavý zvuk.
A najednou jsem zjistil, že se nemohu nadechnout.
"Šetři dechem, Spisovateli." varoval mě Rek a popadl mě za ruku, když mě nicota začala odnášet pryč. "Nacházíme se v samotném nekonečnu svatého Juniversu. A jen nám, Výplodům, je dovoleno dýchat zdejší vzduch.
Tudy." řekl mi a vydal se směrem k vznášejícím se dveřím, zatímco mě za sebou vlekl za paži. Připadal jsem si jako dětský balonek na provázku.
Dveře, na nichž bylo velkým stříbrným písmem napsáno Středozemě, se před námi otevřely a poskytly tak výhled na zelenou krajinu.
Jakmile mě Rek dovedl dovnitř, tvrdě jsem dopadl na travnatou zem a začal panicky lapat po dechu.
Po chvíli jsem se omámeně posadil. Vzhlédl jsem vzhůru a zůstal jsem sedět s tupým výrazem ve tváři.
"Co to, do prdele..." zasípal jsem ohromeně, když kolem mě prošel Frodo Pytlík, kterému se na řetízku houpal zlatavý prsten.
"Mlč, Spisovateli. Musíme projít dalšími šesti branami, než se dostaneme do Vondrlendu." pravil Rek svým monotónním hlasem. Zvedl mě ze země, hodil si mě přes záda a dalšími dveřmi vyšel do prázdna nekonečného Juniversu.
A tak jsme se vydali dál. Procházeli jsme dalšími a dalšími branami do mnou tolik známých světů. Nevěřil jsem svým vlastním očím, když jsem procházel Alagaesií, kde se Eragon seznamoval se Safirou, nebo když jsem se ocitl v přeplněné Velké síni bradavického hradu vedle samotného Harryho Pottera.
Brána číslo osm nesla název Vondrlend; svět, který jsem stvořil vlastní fantazií.
"Musíme opatrně, Spisovateli." varoval mě před branou Rek. "Vchod do Vondrlendu již jistě hlídají Mozci."
Musím vám, milý čtenáři, s lítostí sdělit, že si sled následujících dní moc nepamatuji. Poté, co Rek vkročil do Vondrlendu, se na nás vrhlo snad na deset Mozků, mimozemských tvorů bez lebek, které jsem sám stvořil.
Nepamatuji si, jak jsem se dostal do jejich zajetí. Netuším, kam se po jejich útoku poděl Rek.
Z hlubokého spánku jsem se probral v jakési čtvercové zatuchlé místnosti bez oken. Nade mnou se skláněl odporný tvor, jenž měl místo hlavy jen růžový mozek se spoustou fialových žilek, které se mu táhly až k bulvám s azurově modrými panenkami a k ústúm bez rtů.
"Ty." zachrčel ten Mozek. "Víme, kdo jsi, Spisovateli. A víme, jakou moc má tvé pero na papíru. Pokud nechceš zemřít, uděláš přesně to, co po tobě budeme chtít."
Hlasitě jsem polkl. Mozci toužili ovládnout svět, který jsem stvořil. A já jim svým perem měl pomoct.
Ve čtyřstěnném prázdném pokoji jsem strávil několik dní, než jsem přišel na způsob, jak se odtamtud dostat.
Začal jsem na papír popisovat přesný popis místnosti, ve které jsem byl uvězněn. Jen jsem psaným písmem vytvořil dveře, které by mne dostaly pryč.
A s potěšením vám mohu sdělit, že jsem byl úspěšný.
Protože jsem Vondrlend stvořil, věděl jsem přesně, kam mám jít. Za několik dní a několik nocí jsem dorazil do Rekova tábora.
Rek a jeho bojovníci, jenž se odmítli podřítit nadvládě Mozků, mi poskytli dostatek papírů a informací k tomu, abych se pokusil mimozemšťany zničit svým perem. Bohužel mi to však nebylo k ničemu platné. Mozky si stačili osvojit vlastní vůli a mým psaným slovům se začali vzpouzet.
Přemýšlel jsem. Dlouhé chvíle jsem uvažoval nad tím, co může Mozky zničit. Ztrácel jsem se ve vlastních myšlenkách a nesmyslných úvahách a přitom jsem měl odpověď přímo před sebou.
Jediné, co může poškodit mozkové buňky (tím pádem i samotné Mozky), je hloupost. Hloupost a nevědomost.
Ještě tu noc jsem popadl své kouzelné pero a začal sebe i hrdiny svého světa zbavovat chytrosti a inteligence. Hloupost jsem rozšířil i na ostatní obyvatele Vondrlendu.
A v zástupu naprosto tupých a inteligence zbavených lidí jsme se vydali do samotného sídla Mozků.
